english


Historie kanalizace

Praha má kanalizační síť s dlouhou historií, své odpadní vody čistí už více než 100 let

Počátky pražské kanalizace

Prvním technickým dílem, které zbavovalo jeden z pražských stavebních objektů nežádoucí vody, byla stoka odvodňující areál strahovského kláštera premonstrátů. Při budování kláštera v polovině 12. století byla přivedena pitná voda z petřínských štol a zároveň vybudována odvodňovací štola zbavující stavební komplex odpadní vody. Stavba to byla v této době ojedinělá a v níže položeném městě nebyla dlouhá léta napodobena.

Středověká Praha, stejně jako jiná středoevropská města, byla zahlcena nečistotami pevnými i kapalnými. Odpadní voda z chlévů, žump a různých jímek přetékala do ulic, všude se hromadil hnůj a odpadky. Jediné čištění ulic zajišťoval spíše prudký déšť než soustavná snaha městské správy. V roce 1310 byla postavena stoka, která odvodňovala proboštův dům v dnešní Nerudově ulici. Nevíme ale, kam nečistoty odváděla. Výjimkou byla také stavba vzniklá ve druhé polovině 17. století. Pro odvodnění Klementina vybudovali v roce 1673 jezuité velkou kamennou stoku, která odváděla splašky ředěné vodou z kolejních kašen přímo do Vltavy a některé další drobné stavby.

Jednou ze závažných modernizačních akcí bylo zahájení stavby podpovrchové pražské kanalizace v roce 1787 podle projektu Leonarda Hergeta. Finanční problémy odsunuly začátek intenzivní stavební činnosti až na rok 1791. Práce však až do roku 1816 vázly, protože majitelé domů museli uhradit část nákladů na stavbu stoky, která vedla podél jejich nemovitosti. Teprve nejvyšší purkrabí Karel hrabě Chotek se energicky postaral o dokončení první pražské veřejné kanalizace. V období 1816 až 1828 bylo postaveno 44 kilometrů stok. Kanalizace byla vyústěna přímo do Vltavy třiceti pěti výpustmi. Po stránce technické i zdravotní však vybudované stoky vykazovaly z dnešního pohledu řadu závad (ploché dno, obyčejné cihly, místo malty byla použita hlína, nevhodné průřezy a nedostatečné sklony). Stoky čistili pohodní, ale postupem času vznikla koncesovaná živnost průtočnická. Čištění stok probíhalo v noci a vytěžený materiál byl odvážen do Nuslí, Vršovic a Záběhlic ke kompostování.

Příprava systémového řešení pražské kanalizační sítě a čištění odpadních vod

Během druhé poloviny 19. století se postupně měnila tvář Prahy, která se přetvářela na moderní velkoměsto. Z této proměny vycházela i nutnost změnit její urbanistické, komunikační a hygienické poměry. Rozvojem průmyslové výroby došlo nejen ke zvýšení počtu obyvatel, ale i k velké zátěži životního prostředí. Strojírenství, chemický průmysl a výroba stavebních hmot stále více ohrožovaly životní prostor pražské kotliny. Stav stávající pražské kanalizace byl také průběžně zhoršován častými povodněmi. Voda rozvodněné Vltavy se stokami dostávala spolu s fekáliemi do pražských ulic a navíc rozrušovala konstrukci stok zevnitř.

V roce 1865 vznikl Úřad stavební a hospodářský a kanalizace byla v péči jeho technického a hospodářského oddělení. Vybudování nového kanalizačního systému bylo pro hlavní město Českého království nevyhnutelné. Byla nastolena „kanalisační otázka“, to znamená, že byla započata diskuse o způsobu odvodnění, či chcete-li odkanalizování, pražské aglomerace. Nebyla to ale jen otázka pouze technická, ale i otázka politická, či spíše kombinace obou.

Byl proto vytvořen Komitét pro řešení kanalisačních otázek s hlavním úkolem navrhnout řešení odkanalizování tehdejší pražské aglomerace.

Zastupitelstvo královského hlavního města Prahy vyhlásilo dne 16. července 1884 soutěž na projekt generelního řešení pražské kanalizace. Výsledkem projektu měl být jednotný systém pro všechny části města s pozdější možností napojení okolních předměstí.

Ve stanovené lhůtě do 1. března 1885se sešlo celkem pět projektů pod názvy „Kaumann“, „Frisch gewagt“ (S chutí do toho), „Sine munditia nulla sanitas“ (Bez čistoty není zdraví), „Divissione“ (Rozdělením) a „Praga caput regni“ (Praha hlava království).

Projekt „Kaumann“ podaný ing. Kaumannem z Vratislavi, zahrnoval vedle Prahy a Vyšehradu i předměstí Bubny, Holešovice, Vinohrady, Žižkov, Smíchov a Karlín a předpokládal stavbu čistírny odpadních vod na Císařském ostrově.

Projekt „Frisch gewagt“ odvodňoval pouze jednotlivé části Prahy, hlavně na pravém břehu Vltavy a nepočítal s čištěním odpadních vod.

Projekt „Sine munditia nulla sanitas“ plánoval odkanalizování území Prahy s Vinohrady, Žižkovem, Karlínem a Smíchovem. V projektu uvedený popis nakládání se splašky není zcela jasný. Je možné připustit, že autor projektu počítal se dvěmi variantami čištění. Podle první se měly veškeré ve sběrných nádržích zachycené vody čerpat do usazovacích nádrží vzdálených asi deset kilometrů od města a tam mechanicky čistit. Není ale jasné umístění usazovacích nádrží ani trasa dopravy splašků. Podle druhé varianty měly snad být zachycené vody hned ve sběrných nádržích mechanicky i chemicky upravovány a po sedimentaci vypouštěny přímo do Vltavy.

Projekt podaný pod heslem „Divisione“ od vídeňské firmy Rella und Neffe obsahoval dva revoluční prvky. Zaprvé byl navrhován oddělený systém dvou stokových sítí, který odváděl zvlášť splašky do čistírny a zvlášť dešťovou vodu přímo do Vltavy. Zadruhé plánoval protažení hlavního sběrače ze Starého Města shybkou pod Vltavou a dále pod Letnou do Bubenče, kde výhledově uvažoval o zbudování čistírny odpadních vod na Císařském ostrově.

Projekt pod označením „Praga caput regni“ od ing. Jana Kaftana navrhoval jednotný „proplachovací“ systém pro území Prahy s Vyšehradem. V Holešovicích měla být postavena čistící stanice se sedimentačními nádržemi a úsekem chemického čištění pro splaškovou vodu následně vypouštěnou do Vltavy.

Předložené projekty posuzovala od 23. března do 23. července 1885 šestičlenná porota. Po podrobném prostudování projektů dospěla porota k rozhodnutí, že žádný z předložených návrhů nesplňuje zcela předem stanovené podmínky a doporučila městské radě neudělit žádnému návrhu vypsanou první cenu.

Po této neúspěšné soutěži byl založen zvláštní kanalizační subkomitét, který za předsednictví Františka hraběte Thun-Hohensteina sestavil v roce 1886 nový „Program na vypracování detailního projektu na čištění a odvodňování král. hl. m. Prahy a na provedení téhož“ a jeho odůvodnění. V lednu 1889 vyzvala pražská obec ke spolupráci na kanalizačním projektu řadu významných evropských expertů, např. dr. J. F. Hobrechta z Berlína, ing. W. H. Lindleye z Frankfurtu nad Mohanem, ing. Kaumanna z Vratislavi, ing. Hallensteina z Mnichova a ing. Kaftana z Prahy. Z renomovaných expertů měli zájem o vypracování nového projektu pouze dr. Hobrecht, ing. Kaftan a ing. Kaumann. Při dalších jednáních pak dr. Hobrecht doporučil, aby místo doporučených tří různých projektů byl vypracován pouze jeden společný a to jím a ing. Kaftanem, jakožto znalcem místních podmínek. Tento návrh městská rada jednomyslně přijala v říjnu 1889 a smluvně zajistila.

Vzniklý projekt byl v roce 1891 prezentován na Jubilejní výstavě na pražském výstavišti. Návrh řešil odvodnění území o velikosti 1651 hektarů. Stoky v pravobřežní části města sváděly odpadní vodu na dolní okraj Karlína ke shybce směřující pod Vltavou do Holešovic. Sem přicházel i hlavní sběrač z levé strany Vltavy, vedený z Malé Strany pod Letnou. Společná hlavní stoka, do níž byl napojen i hlavní sběrač z Holešovic-Buben, měla vyústit do Vltavy pod dolním okrajem Holešovic. Tento projekt neobsahoval čištění odpadních vod.

Postup městské rady při zadávání projektu vzbudil velké pobouření. Nespokojeni byli i městští inženýři Josef Václavek a Čeněk Ryvola. Na protest proti postupu svých nadřízených vypracovali soukromě a bez nároku na odměnu projekt vlastní a pražské obci ho ostentativně darovali. Jejich projekt navrhoval rozdělení kanalizovaného území na dvě pásma o různých výškách. Horní pásmo tvořila historická pražská města ležící po obou stranách řeky a také města a čtvrtě položené nad nimi. Páteří horního pásma byla stoka ústící do shybky pod Vltavou mezi staroměstským a letenským břehem a tunel pod Letnou směřující do Bubenče. Dolní pásmo tvořila Petrská čtvrť, Karlín a Holešovice. Hlavní kanalizační sběrač vedl do karlínské shybky a od ní podél holešovického břehu Vltavy. Stoka měla buď ústit pod Holešovicemi přímo do Vltavy, nebo pokračovat přes Královskou oboru do navržené čistírny v Bubenči.

Protože „samozvaný“ projekt nebylo politicky únosné zcela pominout, musely být oba návrhy posouzeny a porovnány. Na tuto práci se pražská radnice rozhodla pozvat zahraničního odborníka, který by nebyl zainteresován ani na jednom projektu. Byl vybrán stavební rada Frankfurtu nad Mohanem anglický inženýr William Heerlein Lindley. Ten se nejprve důkladně seznámil s konfigurací pražského terénu a geologickými podmínkami. Navíc prozkoumal podrobně vhodnost letenského masivu pro ražení kanalizačního tunelu. Pak oba projekty detailně posoudil a odborná veřejnost očekávala, že městská rada uloží přepracovat Václavkův a Ryvolův projekt podle Lindleyových připomínek. Stalo se ale něco jiného. William H. Lindley nabídl městské radě, že vypracuje vlastní projekt nové pražské kanalizace a čistírny odpadních vod a ta tuto nabídku přijala. Tímto skutkem městská rada opět přehlédla místní odborníky a William H. Lindley se jemným podrazem dostal do čela řešení pražské kanalizační otázky.

William Heerlein Lindley


V červnu 1893 předal Lindley městu projekt se všemi podrobnostmi. Velmi důležitou kapitolou bylo „setkání se lijáků z velkými vodami“. V jedné z příloh bylo grafické znázornění povodní na Vltavě podle staroměstského vodočtu za léta 1845 až 1892, ze kterého bylo odvozeno, že povodně větší dvou metrů nad normální hladinou v období od dubna do září jsou vzácné. Důležitým závěrem je pak konstatování, že „...vyšší velké vody nesetkávají se s nejprudšími dešti...“. Proto musela být stoková soustava navržená tak, aby při o dva metry vyšším stavu říční vody na staroměstském vodočtu byla schopná co nejdříve množství vody dešťovými výpustmi převést do Vltavy. Pouze v Karlíně a Holešovicích se tohoto stavu nedalo plně dosáhnout.

Vyústění celé stokové sítě bylo situováno u Císařského ostrova v Bubenči. Zde se Lindley přihlásil k projektu inženýrů Václavka a Ryvoly, kteří navrhovali kanalizační tunel pod Letnou, jako nejkratší spojení středu města s bubenečskou čistírnou. Celé odvodnění bylo rozděleno na soustavu A a B. První větší soustava A pokrývala ty části města, která bylo možné nejkratší a nejúčelnější cestou spojit letenským tunelem s čistírnou. Soustava B byla odvodňována stokou vedenou Karlínem a Holešovicemi také do čistírny v Bubenči. Při projektování bylo také bráno na zřetel oddělení povodněmi zaplavovaného území s tím, že bezprostředně za hranicí přímé zátopy bude možné uzavření zatopeného obvodu při zachování odvodnění nezatopených částí města. Pro stoky byl zvolen vejčitý tvar s elipsovitým klenutím, protože nejlépe odolával tlaku zeminy. W. H. Lindley také určil za materiál pro výstavbu pražských stok jednoznačně cihlu. Musel ale před tím překonat nátlak betonářských firem, které poukazovaly na betonové provedení vídeňské kanalizace z roku 1878, a na příznivou cenu portlandského cementu v Praze.

V projektu jsou také podrobně uvedeny všechny parametry mechanické čistírny odpadních vod, která musela zvládnout 160 000 m3 splaškových vody denně. Lindley zde uplatnil své zkušenosti z čistírny odpadních vod, kterou postavil ve Frankfurtu nad Mohanem, a tvůrčím způsobem je rozvinul je u čistírny pražské. Počítal i s rozvozem získaného kalu pro zemědělské účely, zejména podél dolního toku Vltavy.

Vodoprávní schválení celého záměru skončilo kladným výrokem c. k. místodržitelství ze dne 19. listopadu 1894. O dva měsíce později začaly přípravné práce k výstavbě stokové sítě a čistící stanice odpadních vod. Stavba moderní pražské kanalizační soustavy začala oficiálně zahájením výstavby staroměstského stokového sběrače na počátku roku 1898, i když některé práce byly zahájeny v předstihu. Postupně byly rozestavěny další hlavní sběrače. V říjnu byl proražen kanalizační tunel pod Letnou. V této době také W. H. Lindley navrhl a nechal nakreslit soubor pražských kanalizačních normálií, které se v podstatě užívají dodnes.

plán kanalizace W. H. Lindley

V roce 1900 byl také dokončen detailní projekt čistící stanice. V roce 1901 se oficiálně ujal funkce zástupce přednosty kanalizačního úřadu W. H. Lindleye ing. Emanuel Heinemann. Stavební firma Quido Bělského zahájila v září 1901 náročnou stavbu čistící stanice a to výkopovými pracemi pro usazovací nádrže. Dne 27. června 1906 byl zahájen zkušební provoz stanice s mechanickým čištěním odpadních vod. Toho dne bylo otevřeno stavidlo kmenové stoky A a splaškové vody začaly přitékat do čistícího procesu. Vše fungovalo, až na drobné závady na pumpách, bezvadně a za necelého půl roku bylo dosaženo normálního chodu všech zařízení.


Rok 1909 byl posledním v působení W. H. Lindleye v Praze. Postupně předával celou agendu výstavby kanalizační sítě svému zástupci a pozdějšímu nástupci Emanuelu Heinemannovi, stavebnímu radovi a rytíři císařského rakouského řádu Františka Josefa. Po splnění všech úkolů, které vyplývaly ze smlouvy a následných dodatků se W. H. Lindley rozloučil s Prahou na zasedání dozorčí rady pro kanalizaci konaném 10. března 1909.

plán kanalizace W. H. Lindley

Působení Williama Heerlein Lindleye v Praze na přelomu 19. a 20. století se stalo nesmazatelnou kapitolou nejen pražské historie, ale i dějin evropského technického myšlení. Složitost řešení pražské „kanalisační otázky“ byla výjimečná a Lindleyovo řešení bylo příkladem autorova mimořádného odborného rukopisu. Vzniklý projekt svým zpracováním a významem překročil hranice tehdejšího Rakousko-Uherska. Většina tehdy postavených liniových staveb pracuje pro Pražany dodnes, Lindleyova čistírna odpadních vod sloužila více než šedesát let. Toto úctu vzbuzující dílo, spolu s později dostavěným moderním vodovodem, přispělo k tomu, že se hlavní město Praha na počátku minulého století stalo jedním z nejlépe hygienicky vybavených měst v Evropě.

 

Vznik Velké Prahy - rozšíření kanalizační sítě a úpravy čistírny odpadních vod

Zvýšenou potřebu budování nových stok vyvolalo vytvoření Velké Prahy v roce 1920. Napojení nových území znamenalo vážný zásah do Lindleyovy koncepce, a proto bylo třeba vypracovat nové zásady odvodnění hlavního města. Na vznik Velké Prahy v roce 1921 reagoval ing. Máslo vypracováním generelu, který předložil v roce 1925. Jeho podstatou byl přepočet stávající kanalizační sítě, zejména se zaměřením na kapacitní možnosti staroměstské shybky v souvislosti na předpokládaný růst odpadních vod z nových území. Ve svých závěrech doložil, že kapacita stávající stokové sítě umožní provést předpokládaný nárůst odpadních vod. Nedostatečnou kapacitu měla v tomto přepočtu čistírna v Bubenči, a proto navrhoval výstavbu dvou nových čistíren a to v prostoru vyústění Botiče do Vltavy a v Řeži. První čistírna byla v následné diskuzi nahrazena návrhem na vybudování shybky pod Vltavou pro převedení odpadních vod do smíchovských sběračů. Návrh na výstavbu druhé čistírny v Řeži byl akceptován, ale nebyl realizován.

Detail stok v cizineckém vstupu

Dne 2. května 1933 vyhlásil pražský magistrát soutěž na generelní projekt kanalizačních čistíren na území Prahy. Sešlo se celkem patnáct návrhů, které byly postupně zkoumány a zamítány. Mezitím, od roku 1927, proběhla první modernizace bubenečské čistírny. Za cíl si kladla zvýšení kapacity čistícího procesu. Byla postavena nová česlovna s dvojdílnými strojními česlemi typu DORR, vznikl nový trojdílný lapač písku a další čtyři usazovací nádrže. V roce 1928 se prodloužila trať polní dráhy, která zajišťovala přesun hmot. K odvozu kalu sloužila tehdy už rok speciální loď s parním pohonem. Tento parník vyrobily Škodovy závody, další loď později dodala loděnice Praga.


Kaly bylo také potřeba po všech stránkách zkoumat a podle výsledků těchto rozborů navrhovat nová řešení a jejich využití. K tomu účelu zřídil v objektu čistírny ing. V. Maděra speciální „Laboratoř pro výzkum splašků, kalů a působení jich na řeku“, první pracoviště svého druhu u nás. Probíhaly zde rozsáhlé poloprovozní pokusy s vyhníváním kalu, přičemž vznikající bioplyn se používal k ohřevu užitkové vody pro personál čistírny.

Cizinecký vstup s ochozem

Od konce 19. století až do počátku 20. let století následujícího se o výstavbu a provoz kanalizačního systému starala Kanalizační kancelář kr. hl. m. Prahy. Po roce 1922 se touto problematikou zabýval Stavební úřad hl. m. Prahy, odbor 9, od kterého se na konci 20. let oddělil odbor 9a, sloužící pouze pro provoz čistírny odpadních vod. Tento typ správy pražské kanalizace skončil v roce 1948.

Výstavba Ústřední čistírny odpadních vod, další rozšiřování kanalizační sítě

Díky bytové výstavbě na počátku 50. let minulého století prudce vzrostl počet obyvatel připojených na stokovou síť. Bylo nezbytné postupné rozšiřování kanalizační sítě o nové hlavní sběrače i běžnou stokovou síť tak, aby byla postupně odvodněna území postupně připojovaná k hlavnímu městu, kde vznikala zejména novodobá bytová výstavba.

Produkce splašků se současně zvyšovala do té míry, že Lindleyova čistírna odpadních vod nebyla ani po další modernizaci v roce 1947 schopna takové množství zpracovat a část nečištěných odpadních vod odtékala přímo do Vltavy.

Uzavřená stoka

Po roce 1954 padlo rozhodnutí o výstavbě nové Ústřední čistírny odpadních vod hl. m. Prahy (ÚČOV) na Císařském ostrově. Generálním projektantem se stal Hydroprojekt Brno. Projekt počítal jak s mechanickým, tak biologickým čištěním. V letech 1955 – 1957 proběhla výstavba shybky pod Vltavou pro napojení pravého břehu. Zároveň došlo ke směrovým úpravám toku řeky a k prohloubení jejího dna. Následně bylo vybudováno nové výtlačné potrubí pro dopravu vyhnilých kalů do Drast dlouhé 11,5 km včetně kalových polí. Roku 1959 se začaly stavět provozní objekty čistírny. Nová ÚČOV byla slavnostně uvedena do provozu v červenci 1966, zatímco Lindleyova čistírna po šedesáti letech svou činnost ukončila. Kvůli nefunkčnímu mechanickému předčištění však musel být přítok splašků uzavřen ihned po skončení slavnostního programu. Nezbývalo než vystavět novou budovu česlovny a upravit lapače písku. Teprve roku 1967 se podařilo zprovoznit mechanické čištění stejně, jako čištění biologické.

 

Potřeba nové čistírenské kapacity a současný stav

Již v okamžiku uvedení nové čistírny do provozu její kapacita biologického stupně nedostačovala potřebám hlavního města. Část splašků se proto čistila jen mechanicky. Nápravu měla v sedmdesátých letech zjednat jednak dočasná intenzifikace ÚČOV, ale hlavně výstavba nové čistírny odpadních vod v Hostíně u Mělníka. Práce na zvýšení účinnosti čistícího procesu probíhaly v letech 1974 až 1985, výstavba nové čistírny však byla státem stále odkládána.

Poté, co počátkem devadesátých let převzalo hlavní město Praha od státu odpovědnost za vodovody a kanalizace na svém území, pražský magistrát rozhodl o další, v pořadí druhé intenzifikaci stávající ÚČOV. První etapa proběhla od listopadu 1994 do srpna 1997 a zahrnovala výstavbu čtyř nových dosazovacích nádrží, vybudování nové hluboké regenerační nádrže na biologický kal a řadu dalších významných vylepšení. Protože ale nebyla uskutečněna následná etapa, která měla zvýšit kapacitu kalového hospodářství, dostala se čistírna do problémů se zpracováním zvýšeného množství kalu. Intenzifikaci kalového hospodářství proto řešil tehdejší provozovatel Pražská kanalizace a vodní toky instalací zahušťovacích a odvodňovacích odstředivek, mícháním kalu plynem, mícháním v manipulačních kalových nádržích a dalšími investicemi. Díky těmto opatřením a dalším následným investicím se podařilo udržet provoz ÚČOV v přijatelných provozních parametrech. Bylo však zřejmé, že splnění stále rostoucích požadavků na úroveň čištění pražských odpadních vod může zajistit jen nová čistírenská kapacita.

V letech 1999 – 2002 bylo zřejmé, že z majetkoprávního hlediska bude velmi obtížné projednání umístění nové čistírny mimo území hl. m. Prahy a proto byla technicko – ekonomicky posuzována v 5-ti variantách v úrovni zastavovací studie proveditelnosti možnost rekonstrukce stávající ÚČOV na Císařském ostrově.

V roce 2000 sestavila skupina českých i zahraničních odborníků teoreticky možná řešení čistírny odpadních vod. První skladba tvořila 26 variant. Ve finálním výběru bylo rozhodujícím hlediskem splnění požadavku využít pouze území stávající ÚČOV a to i za předpokladu vyšších investičních nákladů, neboť využití sousedního území tzv. zahrádek nebylo v souladu s platným územním plánem.

V této době byla již zahájena jednání o změně dosavadního Územního plánu, který dosud stanovoval, že do roku 2010 má být čistírna vymístěna mimo území hl.města Prahy bez specifikace lokality. Řešení bylo založeno na rozdělení kapacity čištění odpadních vod mezi stávající areál ÚČOV a nový areál NČOV. Základním prvkem intenzifikace bylo zvýšení pracovních objemů ÚČOV tak, aby byly zajištěny požadavky na čistírenské procesy vodní linky v souladu s legislativními požadavky včetně čištění dešťových vod. Kalové hospodářství bylo uvažováno společné pro stávající areál ÚČOV i nový areál NČOV. Tato řešení již představovala s drobnými odchylkami v zásadě postup výstavby na Císařském ostrově v několika etapách, při zachování alespoň částečného provozu současné ÚČOV s variantním umístěním i technologií zpracování surového či vyhnilého kalu. Řešení dle této varianty z roku 2000 však bylo překonáno přistoupením ČR k EU a tím změnou legislativních požadavků, neboť nepředpokládalo úroveň čištění na parametry platné pro citlivé oblasti.

Do chodu ÚČOV ničivě zasáhla srpnová povodeň v roce 2002. Hráze na stoletou vodu nestačily a rozbouřený živel napáchal na čistícím zařízení škody za více než 300 milionů Kč. Koncem října bylo obnoveno mechanické čištění a do konce roku 2002 se podařilo zahájit i čištění biologické.

Povodeň v srpnu 2002 však paradoxně přispěla k řešení současných i budoucích potřeb čištění odpadních vod v hl. městě Praze. Na Císařském ostrově v těsném sousedství se současným areálem ÚČOV se po povodni otevřel prostor, který umožnil řešit čistění odpadních vod kombinací rekonstrukce stávající čistírny a výstavby nové vodní linky. Po schválení této koncepce orgány hlavního města Prahy v listopadu 2004 bylo technické řešení zpracováno do formy projektu „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ .

Projekt řeší vybudování nové mechanicko-biologické linky čištění odpadních vod s chemickým srážením a úpravu stávající čistírny tak, aby bylo možné splnit emisní limity nařízení vlády 61/2003 Sb. a směrnice Rady EU 91/271/EHS pro citlivé oblasti, současně zajišťuje zvýšení kapacity čistírny o 183 560 ekvivalentních obyvatel na celkovou kapacitu 1 611 000 EO (tj. 8,2 m³/s mechanicko-biologicky čištěných odpadních vod) a další mechanicko-chemické čištění odpadních vod v množství max. 3 m³/s při srážkových průtocích. Po jeho realizaci se předpokládá celkové odstranění znečištění v ukazateli BSK5 35 tis. t/rok, CHSK 91 tis. t/rok, nerozpuštěné látky 66 tis. t/rok, dusík celkový 7 tis. t/rok a fosfor celkový 1 tis. t/rok. Projekt je řešen při respektování limitovaných investičních prostředků a optimalizace provozních nákladů ve vazbě na architektonické pojetí celého areálu ÚČOV a krajinného rázu Císařského ostrova, nezbytou úroveň povodňové ochrany, zájmy ochrany přírody i minimalizaci možných negativních vlivů provozu na okolí. Projekt představuje největší vodohospodářský projekt v ČR a jednu z rozhodujících infrastrukturních staveb hlavního města Prahy. Stejně významné jsou i očekávané přínosy jeho realizace. Například v ukazateli celkový dusík bude představovat odstraněné znečištění splnění téměř 30% celkového závazku České republiky do roku 2010 aplikovat na celém svém území požadavky směrnice Rady EU 91/271/EHS o komunálních odpadních vodách.

V roce 2005 bylo vydáno souhlasné stanovisko Odboru ochrany prostředí MHMP k posouzení vlivů provedení tohoto záměru na životní prostředí (EIA) a Zastupitelstvem HMP schválena změna územního plánu, neboť projekt má být částečně realizován mimo současný areál ÚČOV. Výkon funkce investora stavby „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ zajišťuje v souladu s rozhodnutím Rady HMP ze dne 19. července 2005 od 1. listopadu 2005 Odbor městského investora MHMP.

Předpokládalo se, že projekt bude realizován v letech 2007-2010 s rozpočtovými náklady ve výši cca 9 mld. Kč. Pro rozpočet hl.m. Prahy představuje výlučné financování stavby „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ takovou zátěž, že využití dalších finančních zdrojů je prakticky podmínkou realizace. Vzhledem k mimořádné finanční náročnosti realizace projektu bylo od počátku uvažováno podílové financování z vlastních zdrojů investora (hlavní město Praha) a z evropských fondů. Vzhledem příznivějším možnostem čerpání prostředků Fondu soudržnosti pro finanční období 2007-2013 byla aktualizována žádost o spolufinancování stavby „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ prostřednictvím Operačního programu Životní prostředí (OPŽP).

Hlavní překážkou pro využití tohoto programu, účelově zřízeného mj. k podpoře realizace podmínek směrnice Rady EU 91/271/EHS o čištění komunálních odpadních vod, je skutečnost, že v roce 2007 byly sjednány mezi ČR a Evropskou komisí Podmínky přijatelnosti vodohospodářských projektů pro OPŽP v programovacím období 2007-2013, které stanoví, že financování z fondů EU není možné u projektů, kde platnost kontraktů mezi vlastníkem a provozovatelem je delší než do konce roku 2022. Smlouva o podnájmu uzavřená s provozovatelem (Pražské vodovody a kanalizace a.s.) s platností do konce roku 2028 prakticky vylučuje hlavní město Prahu z možnosti získat finanční podporu z tohoto zdroje.

I přes doložení závazku hlavního města Prahy podílet se na financování stavby „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ v prosinci 2011 rozhodl dne 15. března 2012 Řídící výbor Operačního programu Životní prostředí , že žádost nebude dále administrovat a tudíž ani ji zasílat k posouzení orgánům Evropské komise.

V současné době proto orgány hlavního města Prahy hledají ve spolupráci s předními vodohospodářskými a ekonomickými odborníky optimální řešení ke splnění požadavků na úroveň čištění odpadních vod a postupy k jeho realizaci.

Schválením koncepce čistění odpadních vod v roce 2004 bylo současně rozhodnuto o využití stávajících objektů ÚČOV Praha. Proto souběžně s přípravou projektu „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově“ probíhá realizace některých opatření, která zajišťují v souladu se závěry posouzení projektu z hlediska EIA snížení negativních dopadů provozu ÚČOV Praha na životní prostředí, obyvatelstvo a okolí (zápach, hluk) i řádný chod ÚČOV (rekonstrukce vyhnívacích a dosazovacích nádrží). Přípravu a realizaci těchto investičních opatření na ÚČOV Praha zajišťuje ve smyslu svých kompetencí správce vodohospodářského majetku na území hl.m. Prahy Pražská vodohospodářská společnost a.s. v úzké spolupráci s provozovatelem.

V roce 2011 bylo na veřejnou kanalizaci napojeno cca 1,24 milionů obyvatel hlavního města Prahy, délka kanalizační sítě včetně přípojek činila více než 4500 km. Ve stejném roce bylo v ÚČOV vyčištěno 119,6 milionů m3 odpadních vod, na 20 pobočných čistírnách bylo vyčištěno 9,8 milionů m3 odpadních vod.

Text: Jaroslav Jásek, Jana Almerová, Foto: Archiv Pražské vodovody a kanalizace, a.s.



Pražská vodohospodářská společnost a.s.
Žatecká 110/2, 110 00 Praha 1 - Staré Město


Tel: 251 170 111
Fax: 257 532 306
E-mail: pvs@pvs.cz
Podněty: vasepodnety@pvs.cz
Datová schránka: a75fsn2
Hlášení havárií - PVK, a.s. tel. 840 111 112
Úřední hodiny podatelny::
po - čt 8:00 - 16:00 hod.
pá 8:00 - 14:00 hod.
Úřední hodiny úseku rozvoje::
středa 8:00 - 12:00, 13:00 - 16:00 hod.
V ostatních dnech po telefonické domluvě
Žádosti: zadosti@pvs.cz
PVS