english


Historie vodárenství

Praha

Technická díla, která přiváděla potřebnou vodu do míst, kde jí byl nedostatek, můžeme v pražské aglomeraci sledovat již od 12. století. Lhostejno, zda tyto přivaděče měly formu otevřených koryt či vodovodních řadů vyrobených z různých materiálů (dřevo, kámen, pálená hlína, olovo). Šlo o díla samospádová, tedy gravitační, bez čerpací techniky. Vodovody pro církevní či panovnické objekty měly povahu ryze soukromou a v prvopočátcích veřejnosti nesloužily. Prvním zařízením určeným výhradně obci byl až Novoměstský vodovod z poloviny 14. století.

Zakladatelem Strahovského kláštera byl olomoucký biskup Jindřich Zdík. Pro klášter vybral místo na úbočí Petřína, které leželo poblíž Pražského hradu a osad při důležité obchodní cestě. Měl také k dispozici vydatné prameny dobré vody z petřínského úbočí. K pozoruhodnostem tohoto kláštera patří složitý a technicky velmi zajímavý vodovod, projektovaný ještě před zahájením stavby kláštera a budovaný současně s ním. Voda se přiváděla samospádem z vydatných pramenů podchycených ve štole na východním svahu Petřína. Rozváděla se několika kanálky do klášterních budov a do kašny. Z té stékala do vytesané nádrže a odtud odtékala do velkého lichoběžníkového bazénu v rajském dvoře. Tento románský vodovod sloužil Strahovu až do konce 16. století. Velkorysá přestavba kláštera, kterou započal opat Lohel, předpokládala i rekonstrukci zásobování vodou. Byly vyčištěny a opraveny prameny a svedeny do nové vodní štoly a vybudována štola další, zvaná Zahradnická. Dílo bylo dokončeno v roce 1651. Třebaže byl vodovod neustále rozšiřován, nedokázal zabezpečit rovnoměrnou dodávku vody.

Zahradnická štola strahovského vodovodu

V roce 1782 přišel do kláštera známý odborník Jan Alois Kolbe. Provedl tu obsáhlý průzkum pramenišť a rozvodu vody, navrhl podchycení dalších pramenů, rekonstrukci rozvodného potrubí a své záměry brzy realizoval. Strahovský vodovod zásobuje užitkovou vodou objekt kláštera dodnes, na pitnou vodu pražské vodovodní sítě byl připojen v roce 1906.

Za jeden z nejstarších přivaděčů vody v Praze je také považován vodovod pro Vyšehrad. Podle seriózní i méně spolkové literatury údajně již na počátku 12. století přitékala voda otevřeným korytem ze studánky, zvané v pověstech Libušina lázeň, na Jezerce nad vesnicí Michle, do Vyšehradu. Po roce 1140 snad nechal český kníže Vladislav II. otevřené koryto zatrubnit do dřevěných rour a dal na Vyšehradě postavit kašnu. Jisté je, že v roce 1361 se rozhodla vyšehradská kapitula za vedení Viléma z Lestkova rekonstruovat značně zchátralý dřevěný vodovod a položit roury z hlazeného kamene. Nový vodovod nezásoboval pouze Vyšehrad, ale zavlažoval rovněž vinice nad Podolím. Není zatím jasné, kdy toto vodohospodářské dílo zaniklo, nicméně v roce 1441 vodovod ještě fungoval.

Roku 1333 … v měsíci září byl s velikými pracemi a náklady dokončen na Zbraslavi vodovod s olověnými rourami; a voda, sebraná ze tří pramenů, byla dovedena až do umývárny, kde vytéká; celkem má od prvního pramene na délku dva tisíce a šest set loket pražské míry. Olova se při tom díle spotřebovalo dvě stě centů a cínu deset. Úhrn vynaložených peněz je sto šedesát kop pražských grošů a dvacet kop bylo vynaloženo na umývárnu s pomocí Boha, který je požehnán na věky. Amen. Toto je bohužel jediný záznam o zřízení vodovodu pro Zbraslavský klášter. Z konfigurace okolního terénu je možné usuzovat, že byly podchyceny prameny na úbočí vrchu Havlína a svedeny do kláštera. Použití olova jako trubního materiálu se objevuje na našem území poprvé. Kdy toto vodní zařízení zaniklo, není jasné.

Pražský hrad byl od nepaměti zásobován vodou pouze z místních studní a pramenů. Ty však postupem doby přestávaly stačit v důsledku zvyšování nároků dvora, a proto hledalo panstvo nové možnosti. Zdá se, že prvním zdrojem bylo povodí potoka Brusnice. Potok vyvěrá v benediktinském klášteře sv. Markéty, vzdáleném od Hradu necelé čtyři kilometry. K jeho prameni, jímž byla studánka zvaná později Vojtěška, se váže legenda o setkání Slavníkovce biskupa Vojtěcha s přemyslovským knížetem Boleslavem II., které vedlo k založení zdejšího mužského kláštera v roce 993. Potok protékal pod střešovickým návrším, dále strží, která tvořila přirozenou severní hranici Pražského hradu, a vléval se do Vltavy. Pramínky vyvěrající od severu ze střešovické vysočiny a od jihu od Malovanky byly zachyceny snad za Karla IV. V otevřené nádrži pod Kajetánkou a odtud byla voda vedena do Hradu dřevěným potrubím. Do nádrže byla svedena i Brusnice. Přesná trasa vodovodu není známa, jisté však je, že v koncovém úseku vedl vodovod přes hradní příkop do Hradu a ústil do kašny před Starým královským palácem.

Zpívající fontána v Letohrádku královny Anny na Pražském hraděS nástupem Habsburků v roce 1526 došlo k úpravám a rozšíření pražského dvora směrem na sever za Jelení příkop. Tady byla založena renesanční zahrada. Vzhledem k častějšímu pobytu královské rodiny na Pražském hradě se tehdy zvýšila spotřeba pitné i užitkové vody. Bylo proto započato s hledáním nových pramenů, a to na severním svahu střešovické vysočiny. První vodovod z jímacích štol v oblasti Střešovic a Veleslavína byl postaven už za panování císaře Ferdinanda I. Za vlády Rudolfa II. se stal Hrad téměř na třicet let středem politiky nejen Království českého, ale i Říše římské národa německého. To s sebou přineslo zvýšené nároky na spotřebu vody. Řešení bylo nalezeno v založení nového vodovodu na užitkovou vodu vedenou z rybníků u obcí Chýně a Hostivice, vzdálených asi 13 kilometrů, přes tzv. Královský reservoir (dnes Libocký rybník). Odtud byla voda přivedena otevřeným příkopem. Traduje se, že autorem řešení byl známý dánský hvězdář Tycho Brahe. Příkop, vedl po úbočí Vokovicemi, Veleslavínem a Střešovicemi až do zásobního rybníka v Bažantnici na hradním území. Odtud se voda rozváděla dřevěným potrubím. Pitná voda přitékala potrubím z pálené hlíny z uvedených vodních štol. Takto byl Pražský hrad zásobován až do dvacátých let 20. století.

Velkorysá přestavba Pražského hradu jako sídla prezidenta republiky počítala i s novým zásobováním vodou. Rekonstruovaly se zásobní rybníky na užitkovou vodu, která se do Hradu nově přiváděla potrubím o profilu 300 mm, byly vyčištěny jímací štoly a takto získávaná pitná voda byla vedena vodovodním řadem profilu 150 mm do nového vodojemu, který sloužil i pro vodu užitkovou. Každý druh vody měl svou komoru. V hradním areálu a v zahradách byly postaveny nové vodovodní rozvody. V padesátých letech byl Hrad napojen na městskou vodovodní síť a voda užitková dodnes stále proudí do jeho zahrad.

Za počátek zásobování obyvatelstva našeho hlavního města vodou z veřejného vodovodu bývá považována polovina 14. století. Spolu se vznikajícím Novým Městem pražským bylo v roce 1348 … položeno dřevěné potrubí na pramenitou vodu pro kašny na Dobytčím a Koňském trhu … (dnešní Karlovo a Václavské náměstí), jak se dovídáme z literatury 19. století. Spolehlivé písemné doklady, které by přímo konstatovaly založení tohoto vodovodu, chybějí. Jediným hmatatelným důkazem zůstává archeologický nález zbytků dřevěného potrubí uprostřed Václavského náměstí.

 

Renesanční vodárny

Doba renesance byla opravdovou obrodou také pro distribuci vody. Vznikaly první vodárny, byl ustálen vodohospodářský systém a stanovena technologie kladení potrubí i způsob odběru pomocí veřejných či soukromých kašen. V pražských městech byly postupně v 15. a 16. století založeny čtyři vltavské vodárny. Staroměstská pro Staré Město pražské, Petržilkovská pro Malou Stranu, Šítkovská a Novomlýnská pro Nové Město pražské. Vzniklý způsob zásobování vodou sloužil s drobnými odchylkami až téměř do konce 19. století.

První dochovaný spis vztahující se ke Staroměstské vodárně je až z roku 1489. K roku 1427 je ale uváděn rourník, v roce 1431 … vyhořela věž vodná mistra Petra ode dna. Na panoramatu města Prahy z roku 1562 je osmiúhelná hrázděná a bání krytá věž dobře patrná. Její podoba pochází z roku 1554, kdy byla dne 27. října otevřena za účasti primase Chochola ze Samechova. Dne 5. dubna 1576 vyhořela a následujícího roku byla vystavěna věž dnešní, která doznala v průběhu doby zvláště ve svých vrchních částech, několika podstatných změn. Po čtyřech požárech a následných opravách (v letech 1582, 1591, 1636 a 1638) ještě utrpěla v roce 1648 střelbou Švédů a byla opravována za účasti kameníka Giovanna Baptisty Spinnetiho. Poškodily ji povodně (v letech 1655 a 1752), požár (roku 1762) a pruská střelba (roku 1756) a po nezbytných opravách byla spolu se staroměstskými mlýny 16. června 1848 vypálena Windischgrätzovou střelbou z Petřína. Požár zničil horní patra věže, a proto dostala roku 1853 novogotické panelování posledního podlaží. Její dnešní podobě je výsledkem čtrnácti stavebních úprav a oprav.

Štítkovská vodárna z roku 1606

První zmínky o technologii Staroměstské vodárny pocházejí z roku 1636, kdy bylo zařízení po požáru opraveno dřevěným a olověným potrubím a byla osazena nová nádrž. V roce 1680 byla vodárna vybavena novým čerpacím strojem. Dne 23. listopadu 1697 byla sepsána smlouva mezi úředníky Starého Města pražského a Václavem Nigrinem … za účelem slití dvou velkých klik ze železa pro vodárnu dle modelů a nejméně dvou velkých střevíců (nádrží). V polovině 18. století vypracoval Josef Mysliveček (později Il divino Boemo) jako svůj mistrovský kus hydraulický model Staroměstské vodárny a stal se mlynářským mistrem. V roce 1784, když se protrhl jez na Vltavě, přestala vodárna na čas pracovat vzhledem k nedostatku vody. Podle popisu z roku 1808 měla tři čerpací stroje o třech až čtyřech místech (celkem jich bylo 11) o průměru 158 až 224 mm. Vodu vytlačovalo potrubí o průměru 59 až 66 mm do pánve ve věži o objemu 2,28 m3 a odtud se rozváděla pěti řady profilu 59 až 66 mm do města. Podle návrhu ředitele Stavovské polytechniky Františka Josefa rytíře Gerstnera vypracoval strojmistr polytechniky Josef Božek v roce 1835 nové vodárenské stroje. Kolem roku 1860 se strojovna opět rekonstruovala; instalovala se tu nová horizontální čerpadla, která sloužila až do roku 1882. Projektantem těchto strojů byl pravděpodobně Romuald Božek. V roce 1880 byla věž Staroměstské vodárny vyřazena z provozu a kapacity vodních strojů bylo využito pro zásobování nového vodojemu na Karlově říční vodou. Tato vodárna byla v provozu do 24. května 1913.

Plán vodovodní sítě Starého Města pražského z roku 1729

První zmínka o kladení dřevěných trub spojovaných železnými zděřemi na území Prahy je z roku 1489. Roury se vrtaly ze syrových borových kmenů a kladly do pískového lože zhruba jeden a půl metru pod zem. Této technologie se ve všech pražských městech užívalo až do poloviny 19. století, kdy se dřevěné roury nahrazovaly potrubím litinovým. Podle plánů vodovodní sítě z druhé poloviny 17. století napájela Staroměstská vodárna třemi hlavními řady 96 veřejných či soukromých kašen, v roce 1727 již 108 kašen. Po dokončení rekonstrukce vodovodní sítě na počátku 19. století byla voda dodávána také přímo do domů.

Novoměstská vodárna Štítkovská se začala poprvé budovat roku 1495. Byla postavena ze dřeva a záhy …léta 1501 v adventě ve čtvrtek v noci před sv. Ondřejem, věž pánů novoměstských, kterouž vedli po troubách vodu a lidem k užívání dávali, spálena jest zanedbáním Matouše, rourmistra novoměstských pánů.

O dva roky později … v roce 1503 v sobotu po Velikonocích dopoledne sesula se zcela věž novoměstských pánů, která stála pod Zderazem… a postavili jinou věž pletenou, která ale postála jen krátkou dobu, neboť rourní mistr… zapálil ji skrze nedbalost a věž vyhořela. Pak udělali mezi sebou sbírku a postavili věž novou.

V roce 1588 vodárna znovu vyhořela a v témže roce začala výstavba nové, dodnes stojící vodní věže. Stavba vodárny, vodní věže a také mlýnů začala 8. října roku 1588. Její stavitel, novoměstský občan Karel Mělnický, byl za vybudování celého díla povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Karlsperka. Vodárenská část byla dokončena roku 1591, celý areál pak v roce 1599. Všechny stavební i finanční údaje se zaznamenávaly do stavebního deníku, který je dnes uložen ve Strahovské knihovně řádu premonstrátů. Proto o této stavbě známe téměř všechny podrobnosti. V roce 1648 poškodili Švédové Štítkovskou vodárnu střelbou; oprava trvala do roku 1651, o čemž informují nápisy na západní straně věže. Tehdy dostala věž svou charakteristickou báň. Roku 1881 měla být věž po ukončení provozu snesena, ale díky zásahu Umělecké besedy zůstala zachována. Později, v roce 1926, zakoupil věž a přiléhající mlýny spolek Mánes. Mlýny byly zbořeny a věž pojata architektem Otakarem Novotným do budovy Mánesa.

O vývoji technologie této vodárny a její rozvodné oblasti toho mnoho nevíme. V roce 1495 …položili novoměstští páni vodovodní roury od obecních mlýnů a udělali dvě kašny, jednu u Bílého lva proti obecnímu dvoru (Vodičkova ul.) a druhou v Žitné proti Krupné ulici. V roce 1605 žádají představitelé Nového Města pražského mincmistra v Kutné Hoře o darování nebo prodání mědi potřebné na nový štok a kliku. V roce 1610 byla voda za Štitkovské vodárny zavedena do dvanácti pivovarů, dvou klášterů a do obecních a soukromých kašen. Celkem zásobovala 130 stojanů a kašen na území horního Nového Města pražského. Dne 16. března se zavázal císařský zvonař v Praze Niklas Löv ze Široké ulice smlouvou novoměstské radnici, že odlije písty a ostatní věci pro nedávno opravenou vodní věž a v pořádku je dodá. Na počátku 19. století měla vodárna dva stroje, z nichž se každý skládal ze čtyř jednočinných čerpadel. Voda byla vytlačována dvěma rourami o průměru 66 mm do pánve umístěné o 36 metrů výše, která měla objem 1,71 m3; odtud byla rozváděna šesti rourami průměru 79 až 112 mm do 104 kašen horního Nového Města. V roce 1882 byla vodárna kromě věže zbořena a na jejím místě postavena vodárna nová. Dvě ležatá dvojčinná girardská čerpadla poháněla vodní kolo Sagebienova systému a tlačila vodu přímo do vodovodní sítě a do nového vodojemu na Karlově. Tato vodárna sloužila do 24. května 1913.

Na Menším Městě pražském neboli Malé Straně byly špatné podmínky pro zásobování vodou z Vltavy. A tak se malostranští představitelé dohodli s pekařem Janem Petržilkou o výstavbě vodárny v těsném sousedství jeho mlýna na ostrově u dnešního smíchovského nábřeží. Dřevěná vodárna byla umístěna vně hradeb Malé Strany, což bylo v té době neobvyklé, ale technicky jedině možné řešení, na témže jezu, který sloužil i protilehlé Štítkovské vodárně. Výstavbu zděné věže na tomto místě je nutné klást mezi léta 1582 až 1596, přičemž horní hranici vymezuje datovaná kresba Petra Stevense, kde se věž představuje v takové podobě, v jaké ji známe dnes.

Vývoj technologie Petržilkovské vodárny můžeme sledovat od roku 1602, kdy přísežní mlynáři potvrzují, že strojní zařízení je velmi dokonalé. V roce 1629 byl postaven za přispění Albrechta Valdštejna nový stroj s podmínkou, že jeho palác na Malé Straně bude zásobován vodou bezplatně. Je zajímavé, že ještě ve dvacátých letech 20. století se voda pro Valdštejnský palác dodávala zdarma. V roce 1670 vedlo z pánve této vodárny pět padacích dřevěných řadů. Stejné množství vodovodů napájelo v roce 1686 celkem 57 kašen a stojanů. Na počátku 19. století měla vodárna dva stroje po třech pístech o průměru 158 až 191 mm a vytlačovala vodu dvěma rourami o průměru 66 mm do výše 29 metrů, kde byla ve věži umístěna nádrž o objemu 1,05 m3. Vodu rozváděla čtyřmi rourami o profilu 66 mm do věže 29 metrů, kde byla ve věži umístěna nádrž o objemu 1,05 m3. Vodu rozváděla čtyřmi rourami o profilu 66 mm do čtyřiceti kašen. V roce 1840 byl firmou Romuald Božek postaven třetí stroj se dvěma dvojčinnými čerpadly. O čtyřicet let později byla z věže snesena pánev a v roce 1886 přestala vodárna pracovat. Distribuční systém Malostranské vodárny Petržilkovské byl přepojen na nové potrubí, které sem přivádělo vodu z nové parní Pražské vodárny v Podolí.

Malostranská Petržílkovská vodárna z roku 1870

Novoměstská vodárna Novomlýnská, jak ukazují dobové kresby, stála kdysi nad vodou, ale dnes se v důsledku regulace Vltavy ocitala na okraji bývalé Petrské čtvrti. Roku 1484 zde již vodárna s věží stála, ale až v roce 1500 se rada Nového Města pražského usnesla na výstavbě vodovodu. V roce 1536 tu byla zbudována dřevěná věž, která sloužila až do osmdesátých let 16. století. Po požáru roku 1582 byla 10. srpna téhož roku obnovena. K 25. dubnu 1602 se také dochovala zpráva o vejchozu starších přísežných zemských mlynářů, která konstatuje zchátralost stavby. Nová a velmi výstavná věž tu vyrostal mezi léty 1602 až 1606 z kamene na dubových pilotách v „renesančních dimenzích“. Měla osm pater, z nichž posledním byl lusthauz s dvanácti okny, mezi nimiž se skvěly nástěnné malby českých panovníků od Přemysla až po Rudolfa II. Tato vodní věž se 6. února 1655 natrhla …původem velké povodně a ledového štukoví, též velkého dříví, a potom se na dví roztrhla. V roce 1658 byla postavena věž, která stojí dodnes. Poučení z mnoha požárů udělalo své, a tak tato nejmladší pražská vodní věž byla postavena s „teplovzdušným vytápěním“, když výtlačné a požerací potrubí bylo umístěno do „komína“.

Malostranská vodárna

 

Dochované doklady o technologickém vývoji Novomlýnské vodárny jsou velmi kusé. V roce 1620 se zmiňuje jedno vodní kolo a k 3. březnu 1636 se dochoval doklad o existenci olověných trub, jimiž padala voda dolů. Pozoruhodná je zmínka z roku 1831, v níž se připomíná fungující stroj, který nese letopočet 1649. Roku 1808 měla vodárna dvě vodní kola se dvěma čerpacími stroji po čtyřech jednočinných čerpadlech, která tlačila vodu dvěma rourami o průměru 66 mm do pánve, jež byla o 33,5 m výše a měla objem 0,86 m3. Čtyři rozváděcí roury měly profil 92 mm a přiváděla se jimi voda k 56 kašnám v dolním Novém Městě pražském. V letech 1877 až 1878 byla dosavadní věž ponechána a vedle ní byla vybudována nová vodárna. Čtyři dvojčinná girardská čerpadla dodaná První česko-moravskou továrnou na stroje čerpala vodu prostřednictvím dvou vodních kol Sagebienova systému „o síle“ 70 až 80 HP do vodovodní sítě dolního Nového Města a na Letnou. Takto zrekonstruovaná vodárna byla provozu do 2. prosince roku 1919.

Novomlýnská vodárna osmdesátá léta 19. století

Století hledání

Devatenácté století bylo pro Prahu po stránce zásobování vodou obdobím stagnace, možná i krize, ale také érou hledání nových zdrojů. Šance na zásadní zlepšení, které se během této doby objevily, byly vesměs promarněny, snahy po uplatnění moderních trendů padly na úrodnou půdu až na samotném sklonu století. Chatrnost dřevěného potrubí v zastaralém větevném systému, nedostatečná údržba kašen a zhoršující se kvalita vody ve Vltavě velmi negativně ovlivňovaly hygienu obyvatel tehdejší Prahy. Nicméně s postupným kladením uličních vodovodních řadů z litinových trub bylo započato těsně po roce 1830, kašny a další odběrová místa musela na svoji obnovu čekat až do let šedesátých. Distribuční systém čtyř vltavských vodáren doplnila v padesátých letech parní Žofínská vodárna o výkonu 950 m3 za den.

V roce 1871 byla zřízena komise „ke zkoumání vod pražských“, která do roku 1875 prověřila stávající vodárny. Podle průzkumu dodávalo pět pražských vodáren na území Starého a Nového Města a Malé Strany do přibližně 500 odběrových míst asi 10 tisíc m3 surové vltavské vody za den. Podle názoru komise toto množství však pro 160 tisíc obyvatel vnitřní Prahy nestačilo. Pro zvýšení výkonu a částečně i kvality vody byly vltavské vodárny v osmdesátých letech zrekonstruovány. Zásadní změnou bylo vybudování Pražské vodárny Podolí spolu s novým distribučním systémem. Tato vodárna na parní pohon byla vystavěna v roce 1885 a čerpala spodní vodu přirozeně filtrovanou ze tří studní vyhloubených na Schwarzenberském ostrově, mísenou s vodou vltavskou. Čtyři čerpací soustrojí dodávala výtlačným řadem o průměru 500 mm do nově vybudovaných vodojemů na Karlově cca 15 tisíc m3 vody za den. Touto úpravou byla zvýšena dodávka do vnitřní Prahy na přibližně 30 tisíc m3 vody za den. Délka celé rekonstruované vodovodní sítě v této aglomeraci se odhaduje asi na 400 kilometrů.

Na tomto místě je nutné připomenout, že ani popisované úpravy nebyly progresivní a hospodárné. Praha se nedokázala dohodnout zejména s královskými Vinohrady a Smíchovem, a tak Pražská vodárna v Podolí vznikla zbytečně blízko fungující Vinohradské vodárny v Podolí, postavené o tři roky dříve. Malostranská vodovodní síť mohla být např. přepojena bez velkých technických problémů na Smíchovskou vodárnu. Postupně vznikaly další lokální vodovody na různých technických úrovních v okolních obcích, každý pod místní správou. Např. kolem roku 1856 vznikla Karlínská vodárna, v roce 1859 Hradčanská vodárna, roku 1861 Letenská vodárnička zvaná Stará. Velmi moderní byla Smíchovská vodárna u Železničního mostu s vodojemem na Skalce, postavená v letech 1871 až 1872, rozšířená v roce 1886 o čerpací stanici na Václavce a vodojem na Malvazinkách. Do konce i v době, kdy zásobování Prahy a nejbližšího okolí bylo vyřešeno, přistupuje v roce 1907 obec Vršovice k samostatnému budování nákladného moderního vodovodního systému se zdrojem v Bráníku a pozemním, resp. věžovým, vodojemem na Zelené lišce v Michli. Vzájemné propojení rozvodných systémů se uskutečnilo až vznikem Velké Prahy na počátku dvacátých let.

Od sedmdesátých let 19. století se pražští i mimopražští odborníci zabývali myšlenkou kvalitního zdroje skutečně pitné vody. Směr těmto snahám určil program přijatý radou kr. hl. m. Prahy a schválený sborem obecních starších 11. června 1875. Vznikla vodárenská komise pro řešení otázky zásobování Prahy vodou. Již v této době bylo naznačováno, že kromě rekonstrukce vltavských zdrojů bude nutné hledat nový zdroj, který po stránce kvantitativní i kvalitativní vyřeší zásobování města na delší období.

Do konce 19. Století bylo předloženo, prozkoumáno a zamítnuto mnoho řešení. Například projekt Ing. Kraissla z roku 1875 řešil přívod vody ze Sázavy u Kamenného Přívozu, Německá společnost pro zřizování vodáren ve Frankfurtu nad Mohanem předložila roku 1876 projekt na vodárnu v Braníku včetně zásobení celé pražské aglomerace vodou, stavební rada B. Salbach z Drážďan v témže roce připravil projekt Podolské vodárny včetně nového systému čerpacích stanic a vodojemů. V letech 1877 až 1878 byly užším komitétem pro vodu pramenitou a spodní prozkoumány oblasti Hostivic, Šárky a Kněževsi, pravého břehu Labe před Mělníkem, ústí Berounky do Vltavy, oblast Nových Zámků u České Lípy, okolí Vrutice u Mělníka a oblast Mšece a Rynholce. Uvažovalo se rovněž o možnosti využít pobřežní nivy na soutoku Jizery a Labe. Dne 18. ledna 1879 se širší vodárenská komise usnesla nadále věnovat zvýšenou pozornost oblasti na východ od Mělníka v povodí Labe a Jizery. V roce 1881 byl předložen projekt firmy Aird a Mark, jehož autorem byl Ing. Smreker, na využití zvodnělé oblasti Mělnické a Kropáčovy Vrutice.

Vodárna na Letné v Praze

 

V devadesátých letech byly dokončeny další studie. Projekt stavebního rady V. Feigla a Ing. Fleisiga z roku 1890 navrhuje rozšíření vodárny v Podolí, do jiné oblasti spadá projekt Lahovicko-Radotínský z roku 1891, připravený Městskou kanceláří vodárenskou v Praze, studie stavebního rady K. Kresse z roku 1896 řeší jímaní vltavské vody u Štěchovic. V roce 1899 byl dokončen projekt Ing. J. Vancla na využití lokality Skochovice – Vrané. V témže roce spatřil světlo světa významný projekt České spořitelny, jehož autory byli Ing. Smreker a Zdeněk rytíř Wessely, kteří chtěli využít oblast soutoku Labe a Jizery u Káraného. Dokonce byl vypracován prováděcí projekt Káranského vodovodu, který stál Českou spořitelnou 250 tisíc zlatých, ale protože nedošlo k obecné dohodě s městem, „věnovala“ spořitelna tento projekt pražskému starostovi.

Všechny studie městští zástupci postupně zamítli. Znemožnění realizace těchto vesměs technicky dobrých projektů zavinila pochybná správní a politická rivalita. Diskuse se vedla i na stránkách tisku, kde se jednotlivé tábory vzájemně napadaly. To všechno se dálo v době, kdy Praha velmi trpěla nedostatkem vody.

Podolská vodárna v roce 1882

Až na základě zemského zákona ze 7. září 1899 se spojily městské obce královského hlavního města Praha, Karlín, Smíchov, Vinohrady a Žižkov … k účelu postavení, vydržování a správy společné vodárny a společného vodovodu. Dopracováním projektu České spořitelny byl pověřen „otec novodobého výzkumu podzemních vod“, odborník evropské úrovně Adolf Thiem z Lipska, a tak zákonné opatření na samém konci století dalo předpoklad k uskutečnění technického díla evropských parametrů, vodárny v Káraném, která se tehdy nazývala Společnou vodárnou.

Co znamenala Káranská vodárna pro Prahu a předměstí v dobách války, pochopilo veškeré obyvatelstvo po přivedení vody do pražských vodojemů. V dobách epidemií, všeobecného nedostatku, kdy civilní obyvatelstvo postrádalo výživy a z fronty byly nakažlivé nemoci roznášeny, osvědčila se skvěle voda Káranská a má lví podíl na poměrně příznivém stavu zdravotním v Praze v těch dobách, čteme později ve zhodnocení významu tohoto díla.

Po obsáhlých rozborech a studiích předložil stavební rada A. Thiem dne 14. prosince 1902 předběžný projekt. V generelním řešení se objevuje v hlavních rysech celkové uspořádání vodovodu. Aby byla otázka zásobování Prahy vodou dokonale vyřešena, uspořádala správní rada Společné vodárny anketu znalců z oboru zdravovědy, geologie, techniky a chemie. Byli přizváni: Ing. Josef Bauer, vrchní inženýr města Plzně, dr. Jan Horbaczewski, univerzitní profesor v Praze, Ing. V. Hráský, profesor České techniky v Praze, dr. Gustav Kabrhel, univerzitní profesor v Praze, Ing. František Krátký, inženýr na Smíchově, Ing. K. C. Neuman, inženýr chemie na Královských Vinohradech, Kristián Petrlík, profesor České techniky v Praze, Ing. Vil. Plekner, civilní inženýr v Praze, Antonín Pravda, profesor České techniky v Praze, dr. Bohuslav Rayman, profesor České univerzity v Praze, dr. Alfred Slavík, profesor České techniky v Praze, dr. J.N.Woldřich, univerzitní profesor v Praze a dr. Kraft, ředitel městské zkušební stanice. Všichni znalci, až na dr. Woldřicha, uznali návrh Adolfa Thiema za způsobilý a po provedení drobných změn jej doporučili k provedení.

Projekt navrhoval využití výjimečné oblasti v okolí Káraného, kde byly příznivé podmínky pro získávání potřebného množství velmi kvalitní podzemní vody. Výhodnost geologických podmínek spočívala zejména v propojení tří významných vodárenských faktorů: oblast se nachází v jižním okraji druho- a třihorních sedimentů české křídové pánve. Tyto sedimenty jsou překryty čtvrtohorními štěrkopískovými zvodněnými náplavami – z vodárenského hlediska velmi výhodného složení – a osu této oblasti tvoří dolní to řeky Jizery, vtékající v Káraném do Labe. Navíc se zde vyskytovala i voda artéská.

Vývěr artéské vody v Káraném

 


Vybudování vodárny v Káraném v letech 1906 až 1913 bylo velmi náročným a složitým dílem, protože se stavbou tohoto druhu a rozsahu nebyly žádné zkušenosti ani v okolních státech. Proto lze vodárenský komplex a příslušné objekty a vodovodní sítě v Praze označit za vrcholné dílo své doby.

Stavba káranské vodárny

 


První opravdu pitná voda byla oficiálně do Prahy a okolích obcí puštěna dne 1. 1. 1914. Na zmíněném díle spolupracovalo mnoho odborníků a firem nejen tuzemských, ale i francouzských a německých. V roce 1914 přivedeno bylo do Prahy a předměstí celkem 25 990 597 m3 vody… největší denní čerpané množství bylo 81 358 m3, nejmenší 54 943 m3. Voda byla vždy svěží, čirá a jiskrná… Bakteriologicky jest voda Káranská bezvadná.

Hlavní čerpací stanice v Káraném z roku 1912

 


Velikost vybudovaného zdroje a dalších staveb vyplývá z následujícího dobového popisu: Dva vodojemy v Praze na Floře, 14 km rozvodného potrubí v Praze průměru 475 – 900 mm, 23,3 km výtlačného potrubí průměru 1100 mm, 2 shybky pod Labem průměru 1100 mm, 1 odvětrávací věž, hlavní čerpací stanice v Káraném, budova administrační a obytná v Káraném, 4 načerpací stanice, odželezovna vody artézské, 3,8 km vlečné dráhy, 29 km násosného potrubí průměru 250 -700 mm, 16,3 km svodného potrubí průměru 700 – 1200 mm, 6 shybek pod Jizerou průměru 400 – 1000 mm,10 km odvzdušňovacího potrubí průměru 100 mm, 10 sběren, 45 vstupních šachet a 7 stupňových šachet na svodném potrubí, 651 trubních studní, 7 artézských studní, 6 odvzdušňovacích věží a jiná pomocná zařízení a stavby. Financování této stavby dálo se z počátku zálohami obec Pražské, později, když stavební program byl pevně sjednán a předměstské obec se vzdaly oposičního stanoviska, uzavřela Společná vodárna, respektive i zúčastněné obce, samostatné půjčky. Vzájemný poměr příspěvků stanoven byl dle výše spotřeby vody v obcích a sice tak, že zúčastněna byla obec Pražská 58,4 %, Karlínská 4,0%, Smíchovská 8,8 %, Vinohradská 21,7 %, Žižkovská 7,1%. V tomto poměru přispívala každá obec na společné náklady a měla i nárok na úměrné množství vody.

Spuštěním Káranské vodárny začíná éra moderního pražského vodárenství.


Voda pro Velkou Prahu

Vznik Velké Prahy znamenal i nutnost napojení nových pražských lokalit na kvalitnější centrální zdroje pitné vody a postupné odstavování zdrojů lokálních. Vynutil si také vznik nových vodojemů a čerpacích stanic nezbytných k pokrytí složité konfigurace pražského terénního reliéfu, na němž vznikaly nové čtvrti a samozřejmě vedl také k vybudování nové vodovodní sítě a rekonstrukci té staré.

V roce 1921 byla hlavním zdrojem pitné vody Káranská vodárna, doplňkovým zdrojem vodárna v Braníku (bývalá Vršovická vodárna), novým zdrojem pak od roku 1929 Podolská vodárna.

V letech 1919 až 1928 byla kapacita Káranské vodárny postupně rozšiřována asi o 90 l/s vyvrtáním 68 nových studní. K jímacím křídlům Benáteckému, Kocháneckému, Skorkovskému, Sojovickému a artéskému přibylo jímací křídlo Polabsko a křídlo Zahrádky. První velká rekonstrukce začala roku 1932 a byla dokončena po dvanácti letech. Byla provedena změna čerpání vody do Prahy, čtyři pístová parní čerpadla nahradila dvě odstředivá čerpadla dodaná firmou ČKD. Náročná byla i výstavba druhého výtlačného řadu do Prahy o profilu 1100 mm a stavba mostu přes Jizeru mezi obcemi Káraný a Nový Vestec. V letech 1941 až 1944 byly také díky vybudování čtyř artéských studní v Kochánkách a 25 studní v Káraném navýšeny zdroje pitné vody o zhruba 50 až 70 l/s. Po ukončení druhé světové války začala v roce 1946 další rekonstrukce, která téměř plynule navázala na tu první. Práce na intenzifikaci káranského zdroje vlastně vyvrcholily dokončením umělé infiltrace v roce 1968, kdy se jizerská voda po filtraci na pískových filtrech přečerpávala do otevřených vsakovacích nádrží situovaných do oblasti štěrkopískových náplavů. Vsakovaná voda obohacuje propustným dnem nádrží přirozené zásoby podzemních vod a jako voda uměle infiltrovaná je jímána ve vzdálenosti cca 200 m od místa vtoku.

Bývalá Vršovická vodárna v Braníku byla postupně připojována na pražskou vodovodní síť v průběhu první poloviny dvacátých let. O její rekonstrukci ve třicátých letech víme pouze to, že byla přistavěna hala s nádržemi s aktivním uhlím, nová odželezovna pro zkvalitnění filtrované vody a parní pohon čerpadel změněn na elektrický. Vodárna sloužila jako doplňkový zdroj do padesátých let a do konce šedesátých let jako zdroj záložní.

Popsané vodní zdroje pro život Prahy ve dvacátých letech nestačily, a proto bylo rozhodnuto postavit novou vodárnu na místě bývalé Pražské vodárny v Podolí. Tak došlo v letech 1924 až 1929 k výstavbě nové vodárny v Podolí na filtraci vltavské vody o maximálním výkonu 35 tisíc m3 pitné vody denně. Úpravna vody spočívala ve vícestupňové filtraci systému Puech-Chabal. Voda se při úpravě provzdušňovala, třikrát filtrovala a dočišťovala se na pomalých biologických filtrech. Generální projekt byl vypracován firmou H. Chabal et Cie. v Paříži, prováděcí projekt zhotovila projektová kancelář Vodáren hl. m. Prahy ve spolupráci s firmou Chabal a za účasti prof. Ing. F. Kloknera a dr. B. Hacara, kteří působili jako poradci. Architektonickou úpravou byl pověřen prof. Dr. Antonín Engel. Potřeba další vody pro rozpínající se velkoměsto byla řešena rozšířením o zařízení pro dávkování síranu hlinitého do surové vody s následným odfiltrováním nečistot vázaných na vločky na stávajících pomalých filtrech. Toto zařízení bylo uvedeno do provozu v roce 1932. Posledním krokem úprav v tomto období byla náhrada třístupňové filtrace rychlofiltry typu WA-BAG v roce 1942. Přinesla zvýšení výkonu na zhruba 1000 l/s, ale možnosti intenzifikace byly prakticky vyčerpány.

Vzhledem k tomu, že prognózy vývoje spotřeby pitné vody ukazovaly enormní nárůst, bylo v padesátých letech rozhodnuto o rekonstrukci, která znamenala nejen změnu technologie, ale i vzhledu podolské vodárny. Nová část, jež byla postavena jižně od dosavadních objektů, byla vybavena čeřiči typu Binar-Bělský, byly vybudovány nové čerpací stanice surové i upravené vody, sklady chemikálií, nové laboratoře a další objekty. Výkon vodárny dosáhl 2200 l/s. Rekonstrukce byla komplikována tím, že nebylo možné vodárnu zcela odstavit, a proto trvala skoro dvacet let. Není bez zajímavosti, že jejím projektantem byl opět Antotnín Engel spolu s projektovou kanceláří Vodáren hl. m. Prahy.

Stavba vodárny Podolí

To byl na dlouhých 35 let konec dalšího rozvoje Podolské vodárny. V souvislosti s výstavbou vodárny na Želivce se dokonce mluvilo o ukončení činnosti této úpravny vody. Teprve koncem osmdesátých let se začalo vážně uvažovat o jejím udržení v provozu. Přestárlá vodárna stále více hrozila výpadkem ve výrobě, který by znamenal kolaps v zásobování Prahy vodou. V roce 1992 se konečně začalo s rozsáhlou rekonstrukcí.

Od vytvoření tzv. Velké Prahy do přivedení želivské vody do města byla pražská vodovodní síť zásobována ze tří zdrojů, z Káraného, Podolí a Braníka. Hlavním rezervoárem tehdy byly vodojemy na Floře, do kterých tekla káranská voda. Odtud se pitná voda rozváděla nejen po celé východní části Prahy, ale také do vodojemů na Karlově, odkud tekla do smíchovských vodojemů, a nově vybudovaného areálu na Brusce. Sem se přiváděla také voda z Podolí. Z brusky byla pitná voda čerpána do vodojemů Andělky a Vyhlídky, které sloužily pro zásobování severovýchodní části Prahy. Pro jižní část města byl klíčovým bodem vodárenský areál na Zelené lišce. Ten byl napájen vodou z Podolí a Braníka. Po dostavbě Podolské vodárny byl branický zdroj odpojen.

Socha Vltavy na Pražské vodárně v Podolí

Vodárna Želivka je nejen nejmodernější největší úpravnou vody pro naše hlavní město, ale je i největší vodárnou v České republice a řadí se k největším vodárnám v Evropě. Byla uvedena do provozu v roce 1972 s výkonem 3 000 l/s pitné vody. V roce 1987 byla rozšířena o výkon 4 000 l/s pitné vody. Základní technologií úpravy vody je přímá filtrace, zahrnující destabilizaci, agregaci a jednostupňovou separaci na pískových otevřených rychlofiltrech. Surová voda se odebírá z vodárenské nádrže Švihov a vede se do čerpací stanice umístěné u paty hráze. Doprava surové vody z této stanice probíhá výtlačnými řady ke třem samostatným úpravárenským linkám. Pro přípravu suspenze je na 1. lince použito dávkování síranu hlinitého, rychlého míchání na rychlomísiči a pomalého míchání ve flokulační nádrži. Suspenze se odvádí na 32 filtračních jednotek. Na 2. a 3. lince je destabilizace prováděna dávkováním síranu hlinitého. Na ni navazuje bezprostředně agregace, která je zajištěna rychlým mícháním při průtoku vznášenou vrstvou zrnitého materiálu. Následně dochází k separaci na pískových otevřených rychlofiltrech. Každá linka jich má dvanáct, každý o ploše 99 m2. Po filtraci odvádí potrubí vodu z každé linky k ozonizaci a dále do měrného objektu, kde se měří množství upravené vody, její doalkalizace vápenným hydrátem a zabezpečení chlorem. Odtud je voda odváděna do regulačních vodojemů a dále do štolového přivaděče. Ten je dlouhý přes 51 tisíc metrů, má kruhový profil 2640 mm a ústí do areálu vodojemů v Jesenici u Prahy.

Přivedením vody ze Želivky se zásadně změnil způsob dopravy vody ke spotřebitelům. Z rezervoárů v Jesenici byla Praha z východu i ze západu „obklíčena“ přiváděcími řady velkých profilů a voda se dostává do vnitřního města z okrajů, na rozdíl od způsobu dopravy minulé, kdy se voda přivedla do středu města a odtud byla zásobována předměstí.

V současné době slouží distribuci vody v Praze 65 vodojemů, 48 čerpacích stanic a přibližně 3500 km vodovodních řadů.


Text: úryvky z knihy Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Jaroslav Jásek a kolektiv, Milpo Média s.r.o. 2000

Foto: archiv Pražské vodovody a kanalizace, a.s.



Pražská vodohospodářská společnost a.s.
Žatecká 110/2, 110 00 Praha 1 - Staré Město


Tel: 251 170 111
Fax: 257 532 306
E-mail: pvs@pvs.cz
Podněty: vasepodnety@pvs.cz
Datová schránka: a75fsn2
Hlášení havárií - PVK, a.s. tel. 840 111 112
Úřední hodiny podatelny::
po - čt 8:00 - 16:00 hod.
pá 8:00 - 14:00 hod.
Úřední hodiny úseku rozvoje::
středa 8:00 - 12:00, 13:00 - 16:00 hod.
V ostatních dnech po telefonické domluvě
Žádosti: zadosti@pvs.cz
PVS